První Vánoce

Když jsme s mým manželem měli slavit první společné Vánoce, moc jsme se na to těšili. Oba máme krásné vzpomínky na Vánoce ze svých rodin, proto jsme si vždycky představovali, jak skvělé to bude, až budeme moct trávit vánoční čas spolu.

Tak se stalo, že jsme si „zapomněli“ dopředu říct, jak že to ty naše společné Vánoce budou vypadat. Oba jsme si pěkně pluli adventem – každý s vlastní dokonalou představou v hlavě.

Asi tušíte, co se stalo. Ano, pohádali jsme se. Poprvé opravdu hodně a třeskutě. Ale asi neuhádnete, o čem jsme se pohádali. Ne o tom, jak budeme zdobit stromeček, nebo jaká pohádka je ta nejlepší. My se pohádali o tom, co budeme o Štědrém dni jíst. Ale ne večer, v tom jsme měli celkem jasno. My se pohádali o tom, co budeme jíst k obědu!

Dneska mi to po těch deseti letech manželství přijde celkem absurdní (kdybychom tenkrát věděli, co za dohadování a rozhodování nás čeká, nad tímhle bychom mávli rukou…), ale tenkrát to pro nás bylo veledůležité obhajování vlastního prostoru a názoru.

Já jsem byla z rodiny zvyklá na vánoční půst – ráno nic, k obědu brambory s cibulkou (na to jsme se jako děti normálně těšily, takové brambory s cibulkou pro nás byly vlastně delikatesa a žádná oběť), večer štědrovečerní tabule.

Tak si tak připravuji, co se bude nakupovat, co si uvaříme. A ozve se: „No ne, počkej, chybí ti tady vinná klobása a zelí.“ Vinná klobása? Zelí? To jako vážně? Nemohla jsem to zkousnout. Vánoční oběd – to jsou přece brambory s cibulkou!

Už jsem o tom bavorském zvyku slyšela, ale nikdy jsem to nejedla a už vůbec ne o Vánocích. A tak jsme se pohádali. Naše dokonalé představy vzaly za své. Zvyk z které rodiny dostane přednost a proč?

Tenkrát jsme to nakonec vyřešili tak, že bylo obojí, každý si jedl, co jemu bylo po chuti a milé. Říkali jsme tomu kompromis.

Dneska po těch letech to na Vánoce vypadá tak, že se stále dělá obojí, ale taky oba ochutnáme od každého. Protože není tak důležité, jaké zvyky zrovna dodržujeme, ale že jsme spolu. A že se nehádáme.

A stejně tak si vytváříme nové zvyky a tradice se svými dětmi, Malými medvědy. Ano, někde v hloubi duše bych chtěla dokonalé vanilkové rohlíčky. Ale radši sním ty žížaly a slimáky, které se za vanilkáče vydávají, protože vím, že jsme je pekli s klukama spolu.

Tak ať se vám (jako tenkrát nám) nestane, že o Vánocích zapomenete, jak se ty pravé vánoční zvyky vlastně tvoří…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *